Nikdy se nevzdávejte toho čemu věříte !

Na vlnách vzdálených

19. října 2012 v 14:41 | Arya |  Zajímavosti, bonusy, příběhy
Poslední dobou mě uchvátily lodě. Takže tu mám pro vás sadu obrázků z prosředí moře a oceánů.Snad se vám budou líbit stejně jako mě :)

V nebezpečí:




Z tohodle zavání smrt:


Poklidné a krásné scény:





¨





Mořská panna zpívá, aby přilákala své oběti..



A tady je pár obrázků úchvatných přístavů:







Další famózní obrázky:





Doufám, že se vám obrázky líbí :)

A co známé lodě z filmů? :)

Rozhodně nemůžeme vynechat Piráty z Karibiku!

Zde je nezapomenutelná ČERNÁ PERLA:

..a hrozivý Bludný Holanďan:

Všechny tyhle a pár dalších najdete v Galerii. :)
 

Kentaur ve filmu - Firenze

25. května 2011 v 21:21 | Arya |  Kentauři
Poprvé se Firenze v knize objevuje už v prvním díle, kde se setká s Harrym v Zapovězeném lese, kde žije se svým stádem. Pak ho můžeme potkat v pátém díle, kde zaujme výuku jasnovidectví místo prof. Trelawneyové, která byla nucena odejít. Když je přijata zpět, dělí se společně o výuku. Firenze se již nesmí vrátit do Zapovězeného lesa ke svým druhům, neboť se ho zřekli kvůli tomu, že "slouží lidem". S Harrym se stanou celkem dobří přátelé.



Romantika ve světě fantasy

22. dubna 2011 v 13:03 | Arya |  Zajímavosti, bonusy, příběhy
Tady mám pro vás spoustu obrázků, na kterých uvidíte, že fantasy není jen boj mezi dobrem a zlem, jen dobré nebo špatné věci, bytosti a vlastnosti. Ale že tu existuje i láska a vášeň.

Obrázky ukazující prostou, ale opravdou lásku prostých, ale opravdových lidí:
(špičaté uši nepočítám)



Elfové:

Obrázek Arwen a Aragorna z troligie Pána prstenů:
Tohle by mohl být klidně i upír =) (nebo mi tak alespoň připadá)


Láska kentaurů:


Andělé (možmá i démoni..):


A další, nezařazené obrázky:















 


O čem chcete, abych psala? -> Hlasujte!

21. dubna 2011 v 10:15 | Arya |  Ankety
Ahoj =)
Hlasujte prosím a dejte mi tím najevo, co z nabídky vás zaujímá nejvíc jako téma dalších článků. Do komentářů to klidně i upřesněte a připište co konkrétně vás nejvíc zajímá. Pokud se vám nezamlouvá nic z nabídky, napište mi cokoliv jiného do komentářů, co by vás mohlo oslovit =)
Díky za vaše hlasy, komentáře a především o váš zájem! =)

Hledání

18. dubna 2011 v 21:55 | Arya |  Zajímavosti, bonusy, příběhy
Tento krátký příběh jsem napsala sama pro sebe před několika lety a teď jsem ho náhodou objevila. Sama jsem byla překvapena, jak mě příběh zaujal, když jsem ho po takové době četla. Rozhodla jsem se, že ho zde uveřejním a možná, pokud se vám bude líbit, napíšu pokračování =)

A také nebuďte prosím příliš kritičtí k rozmanitosti vzhledu té dívky na všech obrázcích. Snažila jsem se jen doplnit příběh něčím zajímavějším, aby jste si dokázali lépe představit atmosféru situace =)

Hledání

Otevřela jsem oči. Posadila jsem se a rozhlédla kolem sebe. Nějak jsem si nemohla vzpomenout, jak jsem se sem dostala. Ale to jsem po pár vteřinách přestala řešit, protože mě naprosto okouzlilo místo, kde jsem se záhadně ocitla. Seděla jsem uprostřed velké nádherné louky a kousek dál byl les, za kterým zapadalo zářivé slunce. Všude jsem cítila nádhernou vůni jara.

Postavila jsem se a s údivem zjistila, že mám na sobě překrásné bílé šaty, ve svých dlouhých vlasech mám zapletené krásné květy a nohy mám bosé. Ničemu jsem nerozuměla.
Ale to mi v tu chvíli bylo naprosto jedno. Zatočila jsem se radostí dokolečka, až se mi zamotala hlava a já spadla do měkké trávy. Okolím se roznesl můj šťastný smích. Znovu jsem se zvedla a zakymácela se. Když jsem získala zpět svoji rovnováhu, lehce jsem se rozběhla přes louku. Cítila jsem se moc šťastná. Bylo tu tak krásně! Byla jsem přesvědčená, že se mi to zdá.
Došla jsem až na kraj lesa. V místě kde jsem stála, byly husté smrkové větve, ale moje touha vidět pro mě dosud neznámý les, byla větší než abych smrčky obešla. Protáhla jsem se jimi a nemohla uvěřit svým očím! Ocitla jsem se před obrovským lesním jezerem. Ať jsem se podívala kamkoli, nikde jsem neviděla žádný východ z lesa, ač jsem do něj právě vstoupila. Popošla jsem blíž k stříbřitě třpytící hladině a zahlédla, jak u něj stojí stádo laní a pije. Klekla jsem si za jeden keřík, abych je nevyrušila a pozorovala je. Bylo to nádherné. Po chvíli mě však začali děsně bolet nohy, tak jsem se chystala postavit, abych si nohy protáhla..

Ale najednou se mi hlavou rozlilo podivné ticho, které vzápětí narušilo hučení silného větru a zvláštní vrzání.. jako když se ohýbá strom. Pak následovalo mohutné praskání a vrzání zesílilo. Zároveň jsem pocítila obrovskou bolest po celém těle. Hlavou, ale i tělem mi projel zvuk hlasitého šplouchnutí, jako když něco spadne do hluboké vody. Bolestí jsem se svinula na zemi a vnímala dutou ránu, při které vystrašeně zavřískalo pár ptáků. Všechno ale bylo slyšet jakoby z velké dálky, přesto dost nahlas, abych zvuky rozeznala.

Bolest začala ustupovat a já si uvědomila, že stále ležím na zemi a že se mi to všechno muselo zdát. Posadila jsem se a opřela se o kmen stromu. Utírala jsem si slzy bolesti z tváří a přemýšlela, co se teď stalo. Stále jsem nemohla uvěřit, co jsem zažila a tak jsem o tom přemýšlela, až jsem usnula.
Když jsem se vzbudila, byla už noc. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, kde jsem. Postavila jsem se a došla ke břehu jezera. Klekla jsem si k hladině, v které se odrážel svit měsíce a nabrala si do dlaní křišťálově průzračnou vodu. Napila jsem se a s potěšením zjistila, že je krásně čistá a příjemně chladná.



Spokojeně jsem se opřela o kmen stromu, rostoucí u jezera a pozorovala měsíc na temné obloze. Snažila jsem si vzpomenout na to, co se stalo před tím, než jsem se probudila na té louce. Na nic jsem si nedokázala vzpomenout. Věděla jsem, jak se jmenuji, kdy mám narozeniny, dokonce jsem si vzpomněla na barvu svých očí. Ale dál nic. Rodiče ani místo, kde bydlím. Ani jsem nevěděla, jestli mám sourozence. Bylo to strašně frustrující.
Pak jsem přemýšlela o tom, co se dělo, když jsem se vzbudila. Jak jsem neřešila, proč tam jsem a cítila se jen neskonale šťastná a bezstarostná. A pak, jak jsem vběhla do lesa. Musela jsem být na jeho samotném okraji, ale tady to vypadalo, jako bych byla v nejhlubší části toho nejhlubšího lesa. A pak ta zvláštní chvíle, kdy mě všechno hrozně bolelo a slyšela jsem ty zvláštní zvuky…

Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat po nějaké cestě zpátky na tu louku. Ale když jsem vstávala, prořízl mou mysl ukrutně strašlivý výkřik plný bolesti. Uvědomila jsem si, že křičím také a ten hlas, který slyším je jen v mé hlavě. Vyděsila jsem se. Pak mým tělem projela bolest, taková jakou jsem v životě nezažila. S bolestným sténáním jsem padla na kolena, rozhodnutá zemřít, než abych snášela tu bolest třeba jen další sekundu. Svíjela jsem se na zemi a cítila, jak mi puká lebka jakoby pod obrovským tlakem. Po pár okamžicích, které mi připadaly jako celá věčnost bolest postupně ustoupila a já znovu dokázala vnímat křik, který se pomalu měnil v koňský nářek plný bolesti.
Chtěla jsem otevřít oči, abych zjistila, že je to jen zlý sen, jen nějaký prokletý přelud, ale když jsem je otevřela, viděla jsem jen zamlžené ostré světlo. Přivřela jsem před ním oči a obraz přede mnou se začal vyjasňovat. V hlavě mi stále znělo nešťastné ržání o pomoc. Před sebou jsem viděla barevnou rozmazanou šmouhu, která se pomalu zaostřovala, až jsem dokázala rozeznat vzpínajícího se koně a nářek v mé hlavě se spojil s obrazem před mýma očima. Pak vše přestalo a nastalo kruté ticho a ještě krutější tma.
Ta postupně mizela a místo ní jsem spatřila velkou lesklou plochu. Posadila jsem se, abych zjistila, že celou tu dobu jsem musela být otočená k jezeru, přesto, že jsem viděla úplně něco jiného. Po pár sekundách zmateného zírání do odrazu ve vodě jsem uslyšela houkání sovy.


Nic jsem nechápala. Přede mnou byla klidná hladina jezera a nad hlavou mi proletěl netopýr. V dálce jsem znovu zaslechla sovu. Tady nemohl před pár sekundami řvát kůň. Znovu jsem se opřela o strom, rozhodnutá, že si vzpomenu na každý detail z toho hnusného přeludu.
Vzpomněla jsem si na svoje myšlenky….. vzpomněla jsem si na nešťastné nářeky koně. A ten kůň potřeboval pomoc! Ale proč ta bolest v hlavě?
Vzpomněla jsem si na ten křik před tím. Dívčí křik. Byl mi něčím hrozně povědomý, ale nedokázala jsem přijít na to, čím.

__________________________________________________________________________________________________________________

Šla jsem po jakési lesní cestě, kterou pravděpodobně vyšlapala lesní zvěř, chodící k jezeru pít. Pěšinka vedla podél břehu a já si stačila uvědomit, jak je jezero rozlehlé. Slunce už bylo vysoko na obloze, takže v lese bylo dostatek světla, přesto jsem nedohlédla na druhý břeh. Přišlo mi to hodně podivné na lesní jezero.

Nepřítomně jsem pokračovala v cestě a přemýšlela, co budu dělat. Hádala jsem svoje možnosti. Měla jsem obrovský hlad, škrábaly mě bosé nohy a vůbec jsem netušila, kde jsem se za tak záhadných okolností ocitla. Netušila jsem, jak moc je les velký a kde bych našla něco, čeho bych se najedla nebo kde bych se ukryla. Další noc jen tak nechráněná na břehu jezera na dosah všemu, co se v tomhle záhadném lese může skrývat, strávit rozhodně nechci.
Nakonec jsem došla k přesvědčení, že moje jediná možnost je, snažit se přežít v tomhle lese co nejlépe a co nejdříve najít lidské obydlí. Což ovšem znamenalo hledat. Prozatím jsem si řekla, že postačí, když budu pokračovat lesem. Někdy přece skončit musí ne?

Dál jsem se však zabývala jiným problémem. Byla jsem si jistá, že se to nestalo jen tak a že se mi to rozhodně nezdálo. Sny se nepamatují do takových detailů. Stále jsem myslela na ty dvě neuvěřitelně zvláštní chvíle, při kterých mi jakoby vypnuly všechny smysly a soustředily se jen na jednu jedinou věc. Na jakýsi přelud, nebo sen nebo… nebo cokoli co by dávalo smysl. Chvíli jsem to zvažovala, ale pak jsem si řekla, že mám asi jen fakt velkou fantazii a že už mi zřejmě z toho všeho hrabe. Přesto jsem cítila, že to co jsem zažila dnes v noci a večer před ní, mělo nějaký skrytý význam.
Najednou se mé tělo otřáslo zvláštně naléhavým a bezdůvodným způsobem. Nebyla mi zima, ani jsem neměla nijak velký strach, abych se kvůli němu třásla.

A pak se mi do tváře opřel prudký vítr a já slyšela hlasité zapraskání hned napravo ode mě. Projel mnou pocit deja vu a než jsem stačila na cokoli pomyslet, zprava se na mě řítil obrovský strom. Rychle jsem se rozhlédla, abych v okamžiku zjistila, že nemám kam uhnout. Strom byl tak velký, že ať bych se rozběhla kterýmkoli směrem, nestačila bych se vyhnout pádu stromu přímo na mě. Mohla jsem utéct třemi směry a na všechny by to vyšlo nastejno. Za mnou bylo jezero.
Znovu jsem se otřásla. Trvalo snad pouhé dvě vteřiny, než jsem si tohle všechno srovnala a uvědomila si, proč jsem pocítila ten divný pocit. Tohle jsem totiž už jednou zažila… vzpomněla jsem si na každý detail toho, čeho jsem potřebovala. Hlavně ale na ten, který byl pro mě teď životně důležitý…
Neváhala jsem už ani vteřinu, otočila se a po hlavě skočila do jezera. Okamžitě mě ovládl pronikavý chlad. Bezprostředně po tom jsem ucítila slabou vibraci. To se zřejmě nad vodou mohutný kmen svalil na zem.
Všude kolem mě byla tma a chlad a pak už jsem lokala vzduch protkaný rozvířeným prachem.

__________________________________________________________________________________________________________________



Seděla jsem pod padlým stromem, opřená o jeho obrovský kmen. Až když jsem vylezla z vody, uvědomila jsem si, jak byl rozložitý. Většina jeho koruny byla z poloviny ponořená ve vodě.
Teď jsem se však soustředila na svoje myšlenky a snažila se netřást se v slaboučkých promáčených šatech. Přišlo mi, že v posledních čtyřiadvaceti hodinách, přemýšlím příliš často. I když.. teď rozhodně bylo o čem.
Znovu dokola jsem si v duchu přehrávala právě prožitou chvíli. Vše začalo větrem, pokračovalo praskáním, ale to co se stalo potom, jsem stále nedokázala pochopit. Snažila jsem vybavit si všechno, co mi v tu jedinou sekundu projelo hlavou a přimělo mě, abych skočila do vody a zabránila tak své jisté smrti. Kdybych si nevybavila to, co jsem měla, nikdy by mě nenapadlo do vody skočit.

Vzpomínala jsem, že mi hlavou v tu chvíli projelo vědomí, že už jsem to skutečně zažila - včera večer, při tom zvláštním "záchvatu" bolesti a zvuků. Slyšela jsem při něm vítr, vrzání a praskání. To vše odpovídalo. Už nevím jak, ale když jsem si na tohle vzpomněla ve chvíli, kdy mě strom hodlal pod sebou pohřbít, věděla jsem, co znamenalo to šplouchnutí. Došlo mi to až jako poslední a přimělo mě skočit.

Když jsem si to všechno teď znovu procházela, byla jsem čím dál tím víc přesvědčená, že vím, co ten "záchvat" znamenal.
Smrtelně odhodlaná jsem najednou vstala a rozeběhla se kamkoli, kde by on mohl být. Věděla jsem, že musím. Otřáslo mnou totiž pomyšlení na to, jak obrovsky bude trpět jeden kůň, pokud ta druhá podivná příhoda byla také vidění do budoucnosti.


Gryf, hipogryf a rozdíly mezi nimi

12. dubna 2011 v 13:59 | Arya |  Gryfové a Hipogryfové



Gryf i hipogryf jsou kříženci dvou bytostí. Pokaždé jednu z těch rolí hraje OREL - majestátní a hrdý král oblohy. Obě
z našich postav mají přední část těla (hlava + přední nohy) a křídla orlí a liší se velikostí a zadní částí těla.

Gryf (anglicky griffin) je tedy z jedné poloviny orel a z té druhé LEV (ocas, zadek, zadní nohy).


Hipogryfovou druhou částí je KŮŇ.


Můžeme říci, že hipogryf je o něco chytřejší a majestnátnější bytost než gryf. Nepochybně je to jeho koňskou částí. Kůň je známý jako velmi inteligentní zvíře, plné spousty instinktů a moudrostí a spoustu ze svých vlastností zřejmě předal hipogryfovi.

Je znám svou hrdostí a pýchou a pokud ho někdo neuznává a nedá si na něj pozor, těžce na tom doplatí. Nejdříve než se jen zkusíte hipogryfa dotknout, musíte se mu uklonit a tím mu dát najevo respekt a úctu. Pokud se vám také ukloní, znamená to, že i on vám prokazuje úctu. Teprve pak je bezpečné se k němu přiblížit. Pokud vám úklonu neoplatí, radši rychle zdrhejte. Pokud se s nějakým hipogryfem seznámíte více a spřátelíte se s ním (což mimochodem není vůbec snadné) máte jeho důvěru a můžete se na něj spolehnout.



Další obrázky hipogryfů naleznete zde: Hipogryfové - obrázky.


GRYF je jak už jsem řekla velmi podobný hipogryfovi. Aby jste se s ním směli seznámit, nemusíte projevovat tolik pokory jako u hipogryfa, přesto se mu musíte líbit, aby vís přijal. Je to spíše samotářský druh, žijící v lescíh a skalách. Když se cítí v nebezpečí, nechtěla bych se s ním setkat, bojovat umí hrůzostrašně. Může létat a útočit ze vzduchu a s jeho ostrými pařáty není radno si zahrávat.



Další obrázky gryfů naleznete zde: Gryfové - obrázky

Další články


Kam dál